Lidé potřebují k přežití vodu, ale mořská voda je příliš slaná na pití. Ve skutečnosti je většina Země pokryta nepitnou vodou; oceány pokrývají 70 procent zemského povrchu a tvoří asi 97 procent veškeré vody. Průměrný obsah soli v oceánské vodě je 35 promile, což – i když to nemusí znít moc – vypracuje 120 milionů tun soli na kubickou míli mořské vody. A v oceánu je asi 332 519 000 kubických mil (1 386 000 000 kubických km) vody. Kde se vzala ta sůl?
Většinou pochází ze země. Jak se déšť formuje a padá vzduchem, hromadí oxid uhličitý z atmosféry, což způsobuje, že je mírně kyselý. Poté teče po zemi, eroduje kameny a sbírá malé množství soli a dalších rozpuštěných minerálů. V tomto okamžiku je voda stále v podstatě čerstvá; je v ní trochu soli. Nakonec si ale většina dešťové vody najde cestu k oceánu. Jakmile se tam dostane, část rozpuštěných minerálů – například vápník – se z vody odstraní biologickými procesy, ale sůl má tendenci zůstat. Dodatečná sůl přispívá podvodní hydrotermální a vulkanickou činností.
Myšlenku, že sůl se postupně ukládá v moři řekami, poprvé navrhl britský astronom Edmond Halley v roce 1715. Halley vzal své pozorování o krok dále a navrhl, aby slanost mořské vody mohla sloužit jako druh hodin, které by mohly být použity k určení stáří oceánu (a tedy, předpokládal, Země). Usoudil, že vydělením celkového objemu oceánské vody rychlostí, jakou se v oceánu ukládá sůl, se ukáže, jak dlouho trvalo, než oceán dosáhl své současné úrovně slanosti. Techniky měření nebyly dostatečně přesné, aby provedly výpočet v Halleyově době, ale irský fyzik John Joly to zkusil v roce 1899 a přišel s odhadem 90 milionů let. (Pokročilejší techniky to později odhalily jako zásadní podceňování; skutečný věk je více než čtyři miliardy.) Halleyho schéma bylo bohužel od začátku vadné; mimo jiné problémy,